Jednoho dne jsem objevil a rybníka travnatý plácek skrytý v hustém rákosí. Slunce příjemně hřálo, nikde oni človíčka, a tak jsem rozložil deku a svlékl se do naha. Byl jsem právě začtený do nějakého románu, už si ani nepamatuji, jak se jmenoval, když vtom neočekávaně přišla ona. Patrně toto místo znala, protože se objevila znenadání a suverénně, až jsem se polekal.

Helena byla moje krásná spolužačka z gymnázia. Ve čtvrtém ročníku jsme spolu začali spát a bylo to fajn. Kromě osobitého půvabu a pěkné, plnoštíhlé postavy, s nesmírně vzrušujícími velkými prsy, měla Helena ještě jednu přednost. Dokáže ji ocenit každý muž, který se už nejednou ocitl v situaci, jež se dá charakterizovat lapidárním výrokem: sice je s kým, ale není kde. Maminka mé spolužačky byla totiž rozvedená; aby vydělala něco navíc pro sebe a náročnou dceru, vysedávala někdy i do pozdního večera v práci, a tak jsme měli jejich vršovický byt k dispozici takřka po celý týden.

Ve videokavárně Lotos dávali zase Devět a půl týdne. Ne že by se mi Mickey Rourke nelíbil, s Kim Basingerovou jsou fakticky dobrá dvojka, ale pro mne je tohle dílko taková slabší limonáda. A tak mě za chvilku hostila barová stolička v Jupiteru. Přišla jsem na dvojku - a zajímavá dvojka mne z obou stran „zajala" hned u baru.

Chodívali jsme do stejného discobaru. Byla vždycky obklopena houfem mladíků, já naopak sedával sám v koutku a s mučivou touhou jsem ji pozoroval. Přitahovaly mě jeji dlouhé nohy, zvláštní, jakoby znuděný výraz tváře i její líné pohyby dravé šelmy. Ještě nikdy jsem se s někým takovým nesetkal a při pohledu na ni mě napadaly ty nejfantastičtější myšlenky.

Ztratil se v lese! Byl na pokraji zoufalství! V tom přišla pomoc. Žena na koni. Znala les a znala jeho. Pak ho začala svádět...

Prostě se to stalo. Ztratil jsem se. Neměl jsem potuchy, kde jsem. Jako každou sobotu jsem si naplánoval krásný výlet do lesa. Líné odpoledne s kuřetem, vínem a dobrou knihou. Ale pro změnu jsem vyrazil do nového, neznámého lesa. Byl jsem přesvědčen, že ho brzy budu znát jako své boty. Zmýlil jsem se!

Můj šéf je poměrně vyšinutý člověk a když jsem mu před časem nesla do bytu pár dopisů, přesvědčila jsem se o tom na vlastní oči. Byt si zařídil v surrealistickém stylu a podobně se také chová. Nestačila jsem si ještě odložit a už jsme se k sobě tisknuli, zmítala jsem se jako na lopatkách větrného mlýnu, kouřila jej v hlubokém předklonu, abych s ním vzápětí ulehla a on mě bral fest zezadu, postavila se, aby pronikal co nejhlouběji či si nadnášela boky, abych při tom křičela vášní i bolestí současně.